Recept na štěstí za minutu denně aneb
jóga z jiného konce aneb
zasij myšlenku a sklidíš osud aneb
SANKALPA

(Čtení pro ženy, zima 82-83, Daniela Špicnerová)

 

Víme to všichni: tento nedokonalý svět se jen hemží recepty za zdokonalení. Tento nešťastný svět každou chvíli plodí nový návod ke štěstí. Recepty na štěstí jsou dvojí.

Typu A, maximalistické. Žádají „celého člověka“. Nespokojí se maličkostmi, ale s jistou zavilostí „celých lidí“ obvykle chtějí změnit 1. denní režim 2. světonázor 3.dietu 4. osobnost.
Jsou strmé jako vysokohorský výstup. Zpočátku budí jakési slastné zatrnutí značky Monte Carlo /Krupiére, tady jsou žetony, dávám do hry všechno! / a nadšenci mezi námi je vydrží praktikovat kolem pěti dnů.

Recepty typu B jsou minimalistické. Poznáte je už z dálky podle kouzelné formule „jen deset minut denně“. Deset minut je standart. Recept žádající míň je podezřelý hadrář a recept na půl hodiny denně spadá do typu A.
Typ B vás nežádá celé. Naopak sám hlasitě inzeruje, že vlastně nechce skoro nic. Je posedlý křížením činností a etážovým využitím času.
- Čekáte ve frontě? Rytmicky zatínejte pěsti a „deset minut pro oběh krevní“ je tu !
– Nudí vás schůze? Výtečně! Třete si jazykem dásně = „deset minut pro zdravý chrup“.
- Deset minut pro krásné nohy? Hospodyňky, choďte od ledničky k plotně po špičkách!
V receptech typu B nefiguruje „celý člověk“, ale jejich prostým součtem se dochází k částkám, z nichž se rotám celých lidí točí hlava. Typ A i B končí v podstatě stejně. Návody na štěstí se sypou ze všech koutů a my je pomíjíme, o nic více šťastní, protože nám k nim věčně něco chybí. Ale co? Důvěra snad? Nebo energie? Čas?


O KOUZELNÉM PRSTENU

(indická bajka)

Jde svámi Dévánanda hustým lesem a náhle slyší velký pláč. Na kameni sedí otrhaný žebrák a křičí zplna hrdla:
„Slituj se, Osvícený! Jsem chudák! Už mám jen jednu malou rupii!

Dévánanda se slitoval. Stáhl s prstu prsten.
„Tumáš, chlapče. Je to kouzelný prsten. Dotkneš-li se jím železa, stane se z něj zlato. Zítra tudy jdu zpět a prsten si zas vezmu. Tak s ním do té doby dobře hospodař!“ .

Nazítří se svámi vrací lesem a slyší ještě náramnější pláč. Na kameni sedí tentýž žebrák a ještě trochu hlasitěji běduje.
„Copak, hochu? Snad jsi neztratil můj prsten?“

„Neztratil, neztratil!“ odsekl žebrák zlostně.
„Ale k ničemu mi nebyl! Nejlevnější kus železa, který je tu k mání, je u kováře hřebík za tři rupie. A copak jsem neříkal, že mám jenom jednu? Tak k čemu mi ten slavný prsten byl?“

Dévánanda jen obrátil oči k nebi.
„Chlapče, chlapče,“ vzdychl potom. „A proč jsi chtěl hned hřebík? Kdyby sis koupil nejmenší pilinku a změnil ji ve zlato, hned máš čím zaplatit hřebík. A za zlatý hřebík bys měl celou kovadlinu. A za zlatou kovadlinu sis mohl koupit i kovárnu.
Jsi hlupák, hochu!“

Vzal prsten a zmizel. A víckrát už stejným lesem neprošel. . . .

Ano: vložit do paměti! Heslo „pili nka“. Nikdo nemáme bohatství času a síly, ale tu jednu rupii na pilinku máme všichni.
Pilinka: model exponenciálních růstů! Někde se přece začít musí! Zapamatovat!

Je možno teď odložit nános humoru, nános jakékoli poetiky a napsat něco s čirou vážností? V řadě receptů na štěstí – a že je to téma, které mě poutá léta! – jsem potkala jeden, který mě stále ohromuje svou komplexní jemností. Je to jóga, staroindické učení o zdraví těla, duše i ducha. Má rys, který mi připadá zvláštŁľ hodny pozornosti: Lze ji přijmout v extrémních formách A i B, ale i ve všech formách mezi. Je možné se do ní zanořit a věnovat jí život a stejně lze brát si z ní droboučké praktiky pro kdekterý orgán a tlumit sebebanálnější potíže. – ALE POZOR! Tento článek nechce být oslavou jógy ani úvodem do jógy, s pozdravem odkazuje na řadu dostupných textů a hlásí, čím bude: článkem o SANKALPĚ, RECEPTEM NA ŠTĚSTÍ ZA MINUTU DENNĚ a článkem O NEJMENŠÍ PILINCE.

Sankalpa, viz sanskrtský slovník: záměr, rozhodnutí, přání, tužba.
Sankalpa: prastará jógická praktika.

Metodika sankalpy je prostá. Zjistěte, co je vaše největší životní přání! /záměr, tužba/, případně jaký máte problém /nevyřešenou otázku/. Naformulujte si otázku či přání a tuto formulku si denně třikrát v duchu opakujte jako poslední aktivní myšlenku před usnutím. – Toť vše.

Jak funguje něco tak malého, tak skrytého, tak nenamáhavého?
Může vůbec tak nepatrný impuls fungovat?
Když usnete, jistá část našeho vědomí vypne. Špička ledovce nad hladinou naší mysli usne, ale obrovská ponořená část pokračuje v aktivitě dál. Je lhostejné, jaké pro ni zvolíme slovo. Je jen věcí vnějšího popisu, řekneme-li západním hlasem „podvědomí“ anebo třeba „čitta šakti“ hlasem východu. Rozhodující je, že něco v naší mysli skutečně je i za spánku činné, a to činné velmi čile, jak vidíme z divotvorných fresek našich snů. A teď to hlavní. Síla, která v nás za spánku funguje, má k dispozici nesmírné informační bohatství. Těží s ohromné vědomostní jímky, kterou je naše paměť. Bdělý intelekt z ní zná jenom části, tato síla dosáhne až do dna. Má přístup k dávno zavátým vjemům, které kdy vůbec paměť přijala. Trik sankalpy spočívá v tom, že tuto sílu lze aspoň částečně nasměrovat. Lze jí dát příkaz, aby pracovala pro nás. Tělo už usíná, podvědomí se chystá ujmout vlády a na poslední chvíli zachytí jasný signál.

V tajemném podpalubí, v hlubinách naší mysli se rozbíhá jistý program. Nikdo o ničem neví. Tělo spí.


Otázky a odpovědi:

Poslyšte, nevykládáte vy tu jen pod jinou firemní značkou autogenní trénink?
Ne. Firemní značka jógy byla tímto vesmírem patentována o hezkých pár tisíc let dříve nežli autogenní trénink, takže byl-li tu proud inspirace, je zřejmé, jakým směrem. Ale je pravda, že s touto silou pracují i jiné systémy.

Předpokládá metoda sankalpy víru? Je to na principu „víra tvá tě uzdravila“, kdežto skeptický člověk z toho nemá nic?
Vůbec ne. Je to praxe, která žádá jen praxi. Žádné nadšení pro věc není podmínkou.

Má nějakou morálku? Smí mít člověk jen přání dobrá, moudrá atd?
Ne. Metoda sama je morálně prázdná, mimo zlo a dobro, a je k službám jakýmkoli přáním. Ovšem pak člověk musí snášet následky.

Následky? To zní dost výhružně. Copak si můžeme sankalpou i škodit?
Ale jistě! Jistěže můžeme! Žádná metoda absolutně pojištěná proti tvorbě škod neexistuje!

A v čem lze dělat chyby?
Vybrat si nevhodné přání. Vybrat si vhodné přání a nevhodně ho formulovat. V ničem jiném ne.
Příklad: mladá žena si zvolila formulku „Budu bdělá“. Myslela ovšem „vnímavá, pozorná, budhovsky bdělá“. Zakrátko s údivem zjistila, že má poruchy spánku. Cosi jí celé noci katapultovalo ze sna. Naštěstí byla dosti chytrá, prokoukla prostou slovní hříčku a sankalpu si změnila.

Tak nač se vlastně člověk může tázat a co si má přát?
vším má mít na paměti, že se obrací sám k sobě. Že síla, kterou spouští, je jeho vlastní součást, byť nadaná možnostmi a mocí, o kterých rozum nemá tušení. Sankalpa není vnuknutí shůry ani čáry máry. Ptát se, jak vyjde Sportka, či žádat, aby nepršelo, je darmé plýtvání energií. Člověk osloví sebe a všechno, co se vynoří z jeho hlubin, je zas jen on sám.
Proto se ani z těch nejvyšších pohnutek nelze přát pro někoho druhého. I když si žena upřímně myslí, že v hierarchii jejích přání vede štěstí jejich dětí, nemůže si ho takto „vypřát“. Ale může si zvolit sankalpu ve smyslu, „být co nejlepší matkou“. Pak je v logice věci, že její psychika časem tuto instrukci přijme a začne se strukturovat v jejím duchu. Změní se reakce na děti, prohloubí se pochopení pro ně, zbystří mateřský instinkt – a v konečném výsledku mohou děti velmi získat. Ale přikouzlit jim štěstí přímo nelze. Jsme na půdě reálných zákonů lidské duše, nejsme na půdě magie.

Takže konkrétně?

1. Jednak se sankalpou můžeme ptát na vše, k čemu bychom jinak chtěli dospět vlastní rozumovou prací.

2. Nebo jí můžeme užít k přestavbě osobnosti. Potlačovat nežádoucí složky, získávat nebo posilovat žádoucí.

3. A konečně si tak můžeme pomoci tvarovat osud. Jsou lidé, kteří mají zcela určité životní cíle. Vědí, čemu chtějí „věnovat život“.
Inu: ať se přitahují k cíli sankalpou!

Kam vůbec asi tak sahá působnost sankalpy?
Nic v tomto až zatraceně multifaktoriálním a pohyblivém světě není absolutní slib. Ani sankalpa není nezvratný, proti všem vlivům zajištěný přislib, že něco bude tak a ne jinak. Ale je to „zvýšená šance“, dokonce „velmi zvýšená šance“. Berte to tak: ani nejlepší hygiena vám nezaručí zdraví, ale podstatně zvýší „šanci na zdraví“.
Bude-li si sportovec formou sankalpy přát zlatou medaili, tluče na nesprávné dveře. Na udílení medailí se podílí tolik vlivů, na nichž nebude mít účast, že je to spíš víra v kouzla. Ale bude-li si přát, aby své síly co nejúčinněji zkoncentroval na jistou sportovní disciplínu, značně tím zvýší šance i na tu zlatou medaili.

Ostatně: Zdraví! Může si člověk takhle přát i zdraví? Funguje sankalpa i na fyzické úrovni?
Otázka je složitá jako zdraví samo. Poruchy zdraví rostou z nejrůznějších příčin. Na mnoha nemocech se psychika účastní do té míry, že psychické působení je tou nejlepší formou léčení. Tam může sankalpa přispět k málem zázračnému uzdravení. Viděla jsem takto zmizet ekzém. Objevil se po psychickém šoku, trápil dvě léta a pod sankalpou byl do tří týdnů pryč.
Ovšem jsou i nemoci natolik zapuštěné ve fyzickém, že sankalpa je na ně slabá. Chce to zdravý rozum a trpělivost. Rozhodně to stojí za pokus.
Ale k něčemu může sankalpa přispět jistě - ke zvýšení odolnosti a menší ochotě těla k nemoci. Pokud má někdo na žebříčku hodnot na prvním místě zdraví, ať vyzkouší tuto svéráznou formu prevence!

Jak vlastně člověk pozná své největší přání?

Co když třeba chci být zdravá dobrá matka?

Smí být sankalp víc?
Ne! Pozor. Sankalpa je jen jedna. Víc přání tříští koncentraci!

A co má člověk zvolit? To je právě první vklad této metody.
Když se člověk poctivě prodere zmatečným závalem svých přání a zjistí, co opravdu chce nejvíc, čemu je ochoten podřídit druhé touhy – ani sám neví, kolik práce na sobě udělal!

To všechno působí nějak moc vznešeně. Jako by si člověk musel přát hned něco úžasného. A co když chci věci zhola banální? Ale ovšem proč ne? Můžeme se stejně dobře vyladit na to, abychom našli ztracené nůžky (pokud jsme si je sami zaštrachali), jako na to, aby z nás byli skvělí lidé, kteří jsou požehnáním pro své okolí.
To druhé nechme stranou. Ale najdeme ty nůžky?
Značně zvýšíme svou šanci na nalezení nůžek. A ve většině případů je najdeme.

A co když si obecně přejeme být skvělí lidé a najednou zaštracháme nůžky? Co pak, když nemají být dvě sankalpy?
I to lze. Máme svou „dalekonosnou sankalpu životního plánu“? Užívejme ji denně. Vyskytne-li se ale aktuální potíž nebo dotaz, vynechme pro ten čas onu životní a vytvořme si tu aktuální. Až se nouze zmírní, až se otázka zodpoví, vraťme se „k té pravé“. Obecně platí: jedna noc = jedna sankalpa.

To se řekne: až se otázka zodpoví! Co když se nezodpoví?
Pokud člověk ví, že se ptá sám sebe, pak se skoro jistě zodpoví. Klasika jógy praví, ze jednoduché problémy se řeší během dvou tří nocí a „není takový problém, který by odolal čtyřicetidennímu sankalpování“!

A jak se zodpoví?
Prostě. Člověk třeba neví, jak dál v rozporné situaci. Rozvést se či zůstat, dát výpověď či zůstat, co dělat v tvůrčí práci, když se zadrhla. Rojí se argumenty pro i proti. Rojí se nápady jeden horší nežli druhý. Každý známý vidí situaci jinak. Úsudek vepsí, rozum kolabuje. – A tehdy je dobré poslat rozum vyspat a nasadit sankalpu.
Co se stane? Pokud jsme vytrvalí, proběhne proces vždycky skoro stejně. Jednoho krásného dne se člověk probudí a najednou to ví. Citově ví, pevně ví. Váhání zhasne. A je tu ona „zvýšená šance“ že rozhodnutí, ke kterému dospěl, bude nejlepší.

A pozor! Vážná metodická připomínka! Pokud člověk sankalpuje, nemá problém rozumově řešit během dne. To jest: nediskutovat, neradit se se známými, nelovit argumenty. Pokud možno nechat problém vyplavat. Počkat si.

Pořád se mi to nějak nezdá. – Proč?
Mezi silami existence je jedna, kterou ocenil spíš Východ nežli Západ a to je síla opakování. Jsou jevy, které samy jako by nic nevážily ale opakováním se začnou potencovat a k nepoznání mění kvalitu. To je ta kapka vody, která proráží skálu. Takřka neznatelný impuls, přijímaný léta, citelně formuje náš osud. Sankalpa je nejdřív pilinka, posléze lavina.
NEPODCEŇOVAT! VYKŘIČNÍK!

Může mi někdo sankalpu poradit?
Ne. Nikdy a nikdo. O té se s nikým neradíme, ani s lidmi, k nimž máme důvěru a úctu, a také ji nikomu nesvěřujeme. Proč. Snad to svítá samo. Je to cesta hledání sebe sama a má být co nejpřímější. Každá oklika vnějškem je pro ni rušivá. A pak – vždyť máme tak málo soukromí! Jaká výhoda mít asyl bez vnějšího vměšování, asyl sebedůvěry!

„Asyl sebedůvěry“ to zní až podezřele krásně. Tak teď otázku rovnou do černého: a co když člověk nemá sebedůvěru? Kde vlastně tahle praktika bere tu troufalost věřit, že člověk si poradí dobře? Co když se sám sobě mockrát neosvědčil? Co když se docela prostě nemá rád?
Ano – v tom je ten největší přínos sankalpy. Ovšem, na povrchu vůči sobě máme hory výhrad. Často jsme si mizernými rádci. Ale i ta nejmenší kladná skušenost se sankalpou dá člověku reálně vědět, že přesto kdesi v sobě nosí oblast, která to s ním „myslí dobře“. Po troškách, ale zážitkově silně se obnovuje důvěra v sebe sama. Člověk s úžasem vidí, že se na sebe může spolehnout. A víc nám stejně žádný návod nedá. To je pointa i základ všech receptů na štěstí.


DESATERO METODY:

1. Sankalpu v duchu vyslovíme jako poslední aktivní myšlenku bdění. Přicházejí-li samovolně další myšlenky i potom, nebráníme se jim, ale už je vědomě nerozvíjíme.

2. Sankalpa je formulována jasně, stručně a jednoznačně. Formulace se nemění.

3. Žádné ze slov nemá dvojí možný výklad. Pozor na homonyma a jiné slovní žerty! Slova co možná nejprostší.

4. Žádné ze slov není v gramaticky negativním tvaru. Žádné nesmím, nechci, nebudu“. Alkoholik si neříká „Nechci pít alkohol“, ale třeba „Chci přestat pít alkohol“.

5. Žádné ze slov nemá zraňující emoční náboj. Člověk, jehož problém je úzkost, neformuluje „Chci se bavit úzkostí“, ale (příklad) „ Chci být vyrovnaný a klidný“. Vystříhat se jitřivých slov!

6. Sankalpa není lež. Úzkostný člověk netvrdí „Jsem klidný“ (lež), ale: „Chci být klidný“ (pravda).

7. Jedna noc = jedna sankalpa.

8. Krátkodobé, aktuální sankalpy lze střídat podle potřeb. Sankalpu životního plánu (první místo v hierarchii hodnot) měníme jen po nejzralejším uvážení, nikdy lehkomyslně!

9. Řešíme-li sankalpou úvahový problém, pokud možno ho v ten čas neřešíme v bdění rozumem.

10. Sankalpa se nikomu nesděluje. Je to věc nejhlubšího soukromí.


PŘÍKLAD ZE ŽIVOTA, FAKTA, CHEMICKY ANI LITERÁRNĚ NEPŘIBARVENO!

Kopná, Beskydy, léto 79, kurs jógy. Já, to jest reálná autorka tohoto článku, mluvím večer pro kursisty o umění sankalpy.

Druhý den ráno přichází paní K., asi padesátiletá, milá a pravdivě působící žena. Je velmi rozrušená, žádá si o soukromý hovor. Stalo se jí dnes v noci cosi zvláštního.
Hned večer se rozhodla zkusit sankalpu. Bez váhání našla své nejlepší přání. Její syn, už dospělý chlapec, malíř, začal po těžké cukrovce přicházet o zrak. Užila sankalpu ve smyslu „jak by mu mohla co nejvíce pomoci“ a usnula. Pak se stalo toto: za hodinu a půl po usnutí (paní K. to ví přesně, podívala se na hodinky) ji vzbudil jasný hlas a do ucha jí řekl: „ Opava, Opava!“ Paní K. se probrala jako v šoku. Zjistila, že pláče, asi už dlouho, protože má polštář promáčený slzami. Pro velké rozčílení nemohla až do rána usnout. Smyslu noční zprávy vůbec nerozuměla.

Chodíme spolu lesem a luštíme heslo „Opava“. Dávám paní K. sérii otázek: Zná Opavu? Má tam někoho? Chystá se tam? – Odpověď zní vždycky jednoznačně: Ne. – Tak tedy od jinud: Slyšela dobře? Nebylo to třeba „obava, obava“ nebo snad „oba dva, oba dva“? – Slyšela zcela jasně: Opava!

Náhle, snad po čtvrthodině cesty, naskočí paní K. vzpomínka. Před lety kdesi slyšela o opavském lékaři, který má úspěch v léčbě poruch zraku. Tehdy to pro ni nemělo žádný význam, syn ještě ohrožen nebyl a informace šla zdánlivě jedním uchem dovnitř a jedním ven. Ale omyl! Co do uší vstoupí, to už nevystoupí! Schránka hlubinné mysli všechno uchová. Čili: mechanismus sankalpy zas jednou zapracoval v plné kráse.
Podvědomí, aktivované konkrétním dotazem, horlivě pátrá. Tělo spí, podvědomý hledáček probírá stovky a tisíce zasutých vědomostí. Konečně (pracovní čas cca 00 minut!) narazí na první smysluplný záznam. A protože je silně citově nabit, nepočká do rána, ale za bouřných efektů vzbudí spící a křikne ji zprávu rovnou do ucha. (Jen poznámka na okraj, s omluvou za podceňování P.T. čtoucích: nemyslí si nikdo, že to vždycky probíhá tak rychle a tak dramaticky? Případ paní K. není vyjímečný, ale je přece jen lépe vsadit na trpělivost! (A ještě, aby příběh nezůstal otevřen: ten opavský lékař skutečně existuje, bez problémů jsme ho našli, paní K. mu napsala dopis a on se velmi ochotně ujal léčení.

– A ovšem hned vyvstává otázka, „jestli to k něčemu bylo“. Každý by chtěl vědět, jestli se chlapec uzdravil. Ale to právě pohádka nepraví.
Jednak já to opravdu nevím, paní K. zmizela z mých lidských obzorů, a jednak – a to je třeba chápat -
A TOHLE UŽ JE ZÁVĚR
- až tam moc sankalpy nesahá. Její teritorium jsme my sami, ne zmatené a nevypočitatelné vnější světy. Ale my a vnější svět jsme vždycky spojité nádoby.

Jak říká indický filozof svámi Šivananda:
„Zasij myšlenku a sklidíš čin. Zasij čin a sklidíš zvyk. Zasij zvyk a sklidíš charakter. Zasij charakter a sklidíš osud.“

...Odchází Dévánanda hustým lesem, na prstě kouzelný prsten, a myslí si:
Chlapče, chlapče! Kdybys byl pochopil svou možnost, mohl ti dneska patřit celý tenhle les!“...

 
domů