O KOUZELNÉM PRSTENU

(indická bajka)

Jde svámi Dévánanda hustým lesem a náhle slyší velký pláč. Na kameni sedí otrhaný žebrák a křičí zplna hrdla:
„Slituj se, Osvícený! Jsem chudák! Už mám jen jednu malou rupii!

Dévánanda se slitoval. Stáhl s prstu prsten.
„Tumáš, chlapče. Je to kouzelný prsten. Dotkneš-li se jím železa, stane se z něj zlato. Zítra tudy jdu zpět a prsten si zas vezmu. Tak s ním do té doby dobře hospodař!“ .

Nazítří se svámi vrací lesem a slyší ještě náramnější pláč. Na kameni sedí tentýž žebrák a ještě trochu hlasitěji běduje.
„Copak, hochu? Snad jsi neztratil můj prsten?“

„Neztratil, neztratil!“ odsekl žebrák zlostně.
„Ale k ničemu mi nebyl! Nejlevnější kus železa, který je tu k mání, je u kováře hřebík za tři rupie. A copak jsem neříkal, že mám jenom jednu?Tak k čemu mi ten slavný prsten byl?“

Dévánanda jen obrátil oči k nebi.
„Chlapče, chlapče,“ vzdychl potom. „A proč jsi chtěl hned hřebík? Kdyby sis koupil nejmenší pilinku a změnil ji ve zlato, hned máš čím zaplatit hřebík. A za zlatý hřebík bys měl celou kovadlinu. A za zlatou kovadlinu sis mohl koupit i kovárnu.
Jsi hlupák, hochu!“

Vzal prsten a zmizel. A víckrát už stejným lesem neprošel. . . .