Tarotová karta Věž.

Symbolizuje uplynulé období. Bolestné otřesy. Ve smyslu, co nás nezabije, to nás posílí. Jsme živí, protíráme si oči a vidíme.

I v tomto období se dá najít komično a krásno.

Kamarád Vašek M. mi opravoval nezavírající se okno, které se na zimu zatloukalo sekerou. Vážně. Na rodinném oltáříčku umístěném příhodně nad televizí si všiml svatební fotografie Haničky a Edouška. "To je ta dcera, kterou neznám," konstatoval. "Ale znáš." "Opravdu?, to je ta, co s námi byla na vandru?" žasnul. "No ano." "MHHHMMM," zazářil, že vyřešil záhadu. "Tak to asi byla jinak oblečená."

Kačenka s Romanem má nové MU. Slovo, vytvořené ze slova Domů, "do" je předložka a "mů" je slovní základ. Bydlí ve vesničce v malém domečku. Tato změna - bydliště a partnera s námi cloumala asi měsíc. A v tom mrňavém domečku prý už mám postel. Pokud někdo rád poslouchá babské chrápání... Moje mladší dcera mlhavě tuší, že je kdosi jiný "na obzoru". To je můj eufemismus. Lžu, abych tu syrovou skutečnost trochu zakamuflovala. Kačenka s razancí sobě vlastní řekla: "Když už jsi říkala, že je kdosi na obzoru, měla jsi dodat, moment, jdu se podívat do děcáku, jestli tam Roman ještě je." Hanička přesto můj eufemismus přijala těžce, vzdychala utrápeně, jak Kačenka ten život šmodrchá. Na moji maminku jsem to vybalila na tvrdo. Člověk zapomíná, kde co nalhal a naeufemismoval. Takže při pravidelném sobotním telefonátu (opět se mí rodiče drazí koukali na televizi a opět jsem rušila) jsem jásavě sdělila, že Kačenka s Romanem už bydlí. Texas Walker byl zrovna v ráži, ale přesto jsem vzbudila mírný zájem. Maminka se podivila, o jakém Romanovi mluvím. Buď jsem jí to skutečně neřekla, nebo jsem se při předchozím rozhovoru strefila do zvlášť zajímavé sekvence na jejich oblíbené stanici Nova. Každopádně nemoralizovala a dokonce před tím, než usedla vedle dědečka na gauč, popřála Kačence hodně štěstí. Pepča suše řekl, že doufá, že už ta série stěhování končí, a že je to na dlouho poslední příležitost, jak se zblízka seznámit s jejím gaučem a ledničkou a... a... Tož to bychom měli.

Kamarád Ivan slavil padesátiny v kultovní hospodě všech vodomilů, vandráků a lidí, kteří mají rádi vandrácké a folkové a podobné písničky. Tož jsem zase na chvíli doplnila tu mezeru v sobě, nasála jsem tu atmosféru jak houba, a nasávala jsem a nasávala, atmosféru a pivo, až do pěti do rána. Ehh. V pět hodin ráno jsme se tři praštěné baby dobývaly do místní vinárny, užaslé, že už uklízejí. A v deset jsem se mrcasila po bytě, abych uvařila oběd a upekla buchtu. Přinutila jsem Evičku s Pepčou chválit můj výtvor, protože jsem si tedy vůbec nebyla jista tím, co jsem stvořila.

A ještě perlička: do vandrácké hospůdky jsme jeli taxíkem, neboť Evičce k Pepčovu údivu a šoku opět ujel vlak z městečka A do městečka B, čímž nám ujel poslední vlak do vesničky D. Snažila jsem se ho chlácholit, že se to přece může stát. "Ale, mami, pořád? Tomu nerozumí ani normální lidi, natož železničáři."

Tak jsem se chlubila, jak zvládám své "tchyňovství" a zjistila jsem, že mi to tedy mí dva benjamínkové vůbec neusnadňují. Po požadavku, že chci předem vědět, jaké plány mají miláčkové na víkend (když už pro nic jiného, tak abych věděla, jestli řízky smažit tři, dva, nebo žádný), jsem se dozvěděla, že Evičku nemám ráda, že chci, aby se rozešli (oči plné slz), hned šel žalovat Evičce na tu hnusnou zlou mámu, kýbl emocí a citů. Ani já jsem to zrovna elegantně neustála, a když stál můj hrdý beránek s báglem na zádech v chodbě, jako že mě navždy opouští, poprvé jsem si porochňala v pravověrných tchyňovských pocitech: "ÚÚÚÚÚ MŮJ CHLAPEČEK MĚ OPOUŠTÍ KVŮLI CIZÍ BABĚ." Poprvé jsem pochopila, co cítila moje bývalá tchýně, když jsem ji odvlékala vroucně milovaného syna. Jenom s jedním rozdílem, asi skutečně nejsem tak panovačná a Evičku mám pořád ráda. V devatenácti mě dojala jedna Hrabalova povídka, ta o tom, jak maminka piští na syna: "S tou holkou půjdeš jenom přes moji mrtvolu," a syn jí na to odpoví: "Maminko, lehněte si, ať vás můžu překročit." Tak nevím, byla jsem v těch devatenácti skutečně tak zvrhlá a zkažená?.... Asi si tu povídku budu muset najít, abych zjistila, proč že mi připadala tak dojemně krásná. No, teď tak opatrně kolem sebe přešlapujeme, a víme, že ten druhý ví, že ten druhý ví.

Taky máme za sebou Country-bál, Evičce se nepodařilo přijít, takže jsme byli jen já, Pepča, Kačka a Roman. Dokonce jsem i tančila, samozřejmě s Pepčou, ale taky s někým jiným a taky s velkým potivým kravaťákovým pánem, co měl vlhké měkké pacičky a vypadal celý jak velký moučný červ. Kačenka hosteskovala a losovala vyhrávající lístky do tomboly, ale vybírala to úplně špatně, protože nejen že jsme nevyhráli zpět ten tlačenkový dort, co jsme přinesli, ale nevyhráli jsme vůbec nic. Moravské lidové se konaly asi tak ve tři hodiny ráno. "Za tú horú, za vysokú...", pěli jsme, až nám hlásky přeskakovaly. Kolegyně v práci udivil fakt, že jsem tančila. Tož nevím, jaké proslovy jsem kdy k tanci měla, ale tuším, že se to stává, že na country-bále občas někdo tančí, přeci ne?