Tady najdete už neaktuální "aktuální"
Leden 2002
Kačenka s Jirkou mají novou práci. Oba v pohostinství a službách. Přeji jim hodně úspěchů.
Pepča s Evičkou absolvovali myslivecký bál. Nejsem zrovna matka pečlivka, a tak jsem s velikou pýchou na sebe samu předložila Pepíkovi vycíděný obleček a vypranou a vyžehlenou košulenku. "Ona ji vypere, ona ji vyválí, až půjdu cez pole, každý mňa pochválí..." Zírali na mě rozpačitě. -Copak se na ples nechodí v obleku?-, tázala jsem se zhrzeně. "Ale to jo," uklidňovala mě Evička. "Staří dědci a náš táta."
Myslivecký bál byl příznačný i z toho důvodu, že Pepča vyhrál zajíce, a navíc
tu obludu přitáhl domů. Zaječela jsem, a pak jsem ještě vyjekla několikrát.
Bylo to mrtvé zvíře velké přes celou panelákovou chodbičku. Se vším, s hlavou, s ušima, ocáskem...
Bylo to, jako by mi donesl zdechlou kočku, psa, klokana... Společně jsme to pokaděné zvířátko stahovali
z kůže, kuchali a tak. Pálili jsme vonné tyčinky, občas jsme to šli rozdýchat na balkón,
občas jsme vyjekli - to například, když Pepča zabral za kůži, a urval chudákovi zajícovi ocas.
Urvali jsme tyč v koupelně, na kterou jsme si zajocha zavěsili. Já jsem měla vyrobené slušivé rukavičky
z toaletního papíru, abych na tu mrtvolu nemusela sahat přímo. V jednu chvíli jsme stáli v chodbě proti sobě,
já rukavičkami z toaleťáku držela zadní nohy a Pepča rval tu kůži - vypadalo to, že toho chudáka
musíme přetrhnout. Děda, nimrod, mi poskytoval telefonické rady. Mluvil zcela neurčitě o stahování
hlavy a jaká že je to potom dobrůtka, když se to povede. Mi stačilo všechno to fujtajblové,co měl ten zajíc
okolo konečníku. V okamžiku, kdy jsme tu kůži stáhli k hlavě, schovala jsem všechno svědectví o tom,
že to bylo zvíře, v tom pytli vzniklém ze zajochovy kůže, nůžkami na drůbež tu hrůzu odstřihla...
Podle telefonické rady jsem měla králíka rozevřít a vybrat z něj jedlé věci.
Roztříhla jsem ho - a zjistila, že nic vevnitř nevypadá jedle.
Na svíčkové si pochutnali snad
všichni, kromě mě a Pepči.
Jeli jsme navštívit Kačenku do její restaurace. Evička z města A, přes město B, což je naše město,
do města C, což je město, kde pracuje Kačenka.
Mobily fungovaly jako vysílačky. V městě B jsme nastoupili do vlaku, aniž by nám Evička mávla.
"Miláčku, v kterém vagóně jseš?" sondoval Pepča. V předposledním. Prodírali jsme se narvaným rychlíkem
mezi omladinou, která byla rozčepejřená a naštvaná na babu, která se sune jak buldozer úzkými nacpanými chodbičkami,
aby se dostala za "miláčkem". V předposledním vagóně "miláček" neseděl.
Znovu mobil. "Miláčku, jseš si jistá, že je to předposlední vagón? A jseš si jista, že sedíš ve
správném vlaku?" "To je holka železničáře, to se mi snad jenom zdá," žasnul Pepča při zjištění,
že Eva sedí v jiném vlaku. Naštěstí seděla ve vlaku, který měl do města C přijet
jenom o deset minut později.
Celou cestu ke Kačence se dohodovali, kdo seděl v špatném vlaku.
A mimochodem, Eva nakonec vystoupila z posledního vagónu, což Pepču dorazilo.
V předvečer sv. Ágnes (20. ledna) jsem rozdala vlásenky svobodným ženám a dívkám, by je strčily s uchycenými
vlasy
pod polštář a mumlaly
před spaním modlitbičku. Pak takovým děvám a paním zjeví sv. Ágnes tvář budoucího muže. Já a Kačka jsme tak
ucabrtané kotrmelci kolem mužů, že jsme na nějakou tvář nějakého chlapa úplně zapomněly.
Kdo nezapomněl, byla Evička.
Zdálo se jí, chudince malé, o Pepčovi.