k žhavějším novinkám

Tady najdete už neaktuální "aktuální"

Takže jsem dlouho nepsala. Protože všechno je jinak, jak pravil klasik, a nějak netuším, co s tím, a jak to zveřejňovat na veřejnosti. (Kde jinde taky zveřejňovat, pokud ne na veřejnosti?)

Co se událo od října? Nevím, zdali si na všechno přesně vzpomenu, a nevím, jestli si vzpomenu aspoň nepřesně.

Konec října: Hanička přišla o miminko, Kačenka a Jirka o práci. Takže situace nic moc.

Mezi míň nepříjemné, ale přesto tristní zážitky patřily Pepčovy "úspěchy" ve škole. Propadal ve čtvrtletí ze tří předmětů, taky tam byly jisté kázeňské problémy, což jsem řešila se svým vzteklým vzpurným Beranem telefonicky (a účet za telefon byl pěkně mastný). Pepča to s nadhledem eufemisticky okomentoval, že s Evičkou trochu lajdali.

Protože náš benjamínek se zcela vážně a zcela krásně zamiloval, čímž do naší rodinky přibyla další duše, Evička.

Musím se přiznat, že jsem velice bedlivě zkoumala své "tchyňovské" pocity, pamětliva své vlastní bývalé tchyně, která ke mně od prvního pohledu vzplála "nehynoucí láskou", jejímiž projevy mě oblažuje stále. Důkladnou introspekcí jsem se ujistila, že přes zevrubné zkoumání svých pocitů má Evička pořád krásné dolíčky ve tvářích a cítím k ní jen něhu a trochu vinu skrzevá toho mého nevycválaného pacholka. Buď je to tím, že já nemám dolíčky ve tvářích, kterými bych tu zlobabu obměkčila, anebo jsem skutečně laskavější.

Dostala jsem od kamaráda Ivana své první tarotové karty. Přímo od Lasenice. Tož studuji, nejzajímavější informace jsem našla na této adrese: Učebnice tarotu on-line Je to skvěle udělaná učebnice, takže pokud nemáte problémy s angličtinou...

. Jinak jsme si užívali, radovali se i v situaci, v jaké jsme byli.

Byli jsme kompaktní a měli se rádi. Rádi jsme spolu pobývali a vykládali si a smáli se. A jedli a pili, taky se občas odtahoval stůl v obýváku, protože se tančilo, obzvlášť tehdy, když jsme vypili můj vánoční rum do vánočního cukroví.

Pekli jsme cukroví a Pepča mě masíroval básněním o krásně nazdobeném vánočním cukroví Eviččiny maminky. Mizera jeden. Předkládala jsem své šišaté výtvory se slovy, jestli si někdo dá mé nevzhledné cukroví. Mé ego bylo uraženo a loudilo o pochvalu ve smyslu -"ač šišaté a přičmoudlé, přesto výborné"- a nikdo to mé ublížené ego nevyslyšel.

10. listopadu

se konal výroční sraz přátel pádla, vandrů a králíka Karla. Bylo to hezké, o čemž svědčí to, že jsme se domů motali v půl páté ráno za zpěvu moravských lidových. Potvrdila jsem si v praxi všechny definice o tom, jak působí alkohol na lidi, a to přímo na sobě. Za prvé jsem se strašně ke všem lísala, byla jsem vtíravá jak česnek, za což se stydím ještě teď, po skoro čtvrt roce. Za druhé, za třetí..., za osmdesáté páté: domnívala jsem se, že úžasně krásně zpívám, obzvlášť slovenské a moravské halekačky, a že to chce slyšet celé nedělně spící sídliště. Za stoprvé... Joj, ještě že výroční srazy jsem tak jednou za pět let, a ne každý měsíc.

Vánoce byly pohodové, klidné. Peněz málo, radosti dost. Já jsem dostala další tarotové karty.

Předsilvestr od 11.00 hodin do 15.00 hodin jsme strávili já, Pepča, Kačenka, Jirka a Evička vařením ovaru, dopíjením mého vánočního dárku, což nebyly ty karty, ale dobré červené víno. Nějak nevím, jak se přiznat k tomu, že jsem dostala k tomu vínu ještě litr slivovice a litr meruňkovice. A od babičky děti dostaly kosmetiku a já, no samozřejmě, taky slivovici. Ale určitě si nikdo z dárců nemyslí, že jsem stará ožralka. Taky mě Kačenka dlouze líčila, abych byla za krásnou. A za dámu. V šíleně slotě a na poslední chvíli jsme utíkali já, Pepča a Evička na vlak. Na nádraží jsem doběhla s nudlí u nosu a šminkami rozmazanými po celém obličeji. Dáma (natož krásná) se opět nekonala. Silvestr jsme strávili na hájovně uprostřed milých lidí, zvířat a sněhu. Před půlnoci jsme pálili přáníčka, psaná na papíře, do kterého jsme zabalili kouzelné kamínky, které jsem všem rozdala. Dětem ty papíry zpejchly hned, to moje přání jako bych ryla do plechu. Shořel až na asi tak na padesátý pokus o zapálení. Musím se přiznat, že já už to vzdala, ale nevzdaly to děti, které zapalovaly pořád znovu a znovu. Po půnoci bylo tarotové věštění. Kdyby mi tak vyšla Hvězda a Svět jako Věře. Kdepak, samé meče, loučení, vůz, sedm mečů, tři meče... Pokoušela jsem to znovu a znovu, a pořád ty proklaté meče, kterých se tak bojím. (Proč právě jich?). A taky Ďábel a Smrt. Prostě prima. Když už to se mnou karty nemohly vydržet, nadělily mi deset mečů, a tak jsem si řekla, že to tak prostě bude, a nebudu to pokoušet dál. Nu, uvidíme. Dívám se s důvěrou do budoucnosti.

Přeji totéž všem lidem dobré vůle, všem lidem na Cestě.